You can't have everything — where would you put it? - Lemmy

Další věc, kterou lidé nechápou, je moje sbírka nacistických suvenýru, jež se začala dost rozrůstat, poté co jsem se přestěhoval do Státu.
Předměty z druhé světové války mezi lidmi kolovaly, co si pamatuju. Koneckonců jsem se narodil v roce, kdy válka skončila, a lidé si tehdy domu nosili nejrůznější věci jako suvenýry. Když jsem přijel do Ameriky, měl jsem jednu dýku a dvě medaile, možná nějakou vlajku a železný kříž, to bylo všechno.
Jako s každým koníčkem, čím více se do něho člověk zabere, tím zajímavějším se stává.
Takže teď mám obrovskou sbírku předmětu z doby hitlerovského Německa – dýky, medaile, vlajky, všechno možné. Tohle všechno připomíná něco, co se skutečně stalo, je to zkrátka historie (z větší části, neboť nacismus stále existuje, byť jen okrajově).
Nechápu lidi, kteří si myslí, že pokud budou něco ignorovat, tak to zmizí. To se teda pletou, jakmile něco ignorujete, akorát to nabývá na síle.
Evropa ignorovala Hitlera dvacet let. V roce 1936 jsme ho mohli porazit: francouzská armáda ho mohla vyhnat z Porýní a byl by vyřízený. Vlastní lidé by ho svrhli. Ale Francouzi utekli, jako vždy a nechali ho tam napochodovat.
Výsledkem bylo vyvraždění čtvrtiny světa!
Navíc si vezměte, že Hitler byl nekuřák, abstinent a vegetarián, nosil oblek a měl krátké vlasy. V kterékoliv restauraci v Americe by ho byli obsloužili, na rozdíl od Jesseho Owense, hrdiny olympiády z roku 1936.

Apparently people don't like the truth, but I do like it; I like it because it upsets a lot of people.

We were a blues band, really. Although we played it at a thousand miles an hour, it was recognizable as blues – at least to us it was; probably it wasn’t to anybody else.