Our questions and answers are in part determined by the historical tradition in which we find ourselves. We apprehend truth from our own source withi… - Karl Jaspers

Mravnost vždy určují také cíle, které nepřesahují svět. Morálně mohu být povinen nasadit svůj život, je-li naděje na uskutečnění určitého cíle. Avšak z morálního hlediska neexistuje požadavek obětovat život, vím-li jistě, že se tím ničeho nedosáhne. Z morálního hlediska existuje požadavek dát život v sázku, ne však požadavek zvolit jistou záhubu. Morálně se v obou případech požaduje spíše opak: nečinit to, co je vzhledem k světským účelům nesmyslné, nýbrž zachovat si život pro jejich uskutečňování.

Ale je v nás vědomí viny, které má jiný zdroj. Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako člověkem. Tato solidarita zůstává trvalým požadavkem i tam, kde už morálně smysluplný požadavek končí. Je porušena, přihlížím-li, jak dochází k bezpráví a zločinu. Nestačí, že dávám obezřetně život v sázku, abych tomu zabránil. Jestliže k tomu dochází a jsem při tom, a zůstávám naživu, zatímco druhý je vražděn, pak je ve mně hlas, díky němuž si uvědomuji: to, že ještě žiji, je moje vina.

But each one of us is guilty insofar as he remained inactive. The guilt of passivity is different. Impotence excuses; no moral law demands a spectacular death. Plato already deemed it a matter of course to go into hiding in desperate times of calamity, and to survive. But passivity knows itself morally guilty of every failure, every neglect to act whenever possible, to shield the imperiled, to relieve wrong, to countervail. Impotent submission always left a margin of activity which, though not without risk, could still be cautiously effective. Its anxious omission weighs upon the individual as moral guilt. Blindness for the misfortune of others, lack of imagination of the heart, inner differences toward the witnessed evil — that is moral guilt.

Ale morální a metafyzická vina, již chápe jen jedinec ve svém společenství jako svou vinu, se neodpykává (jak vyplývá z její podstaty). Nepřestává. Kdo ji má, vstupuje do procesu, který potrvá po celý jeho život.

Pro nás Němce tu platí alternativa: Bud se přijetí oné viny - kterou nemají ostatní na mysli, ale kterou stále znovu vyslovuje naše svědomí – stane základním rysem našeho německého sebeuvědomění, a pak půjde naše duše cestou proměny, nebo klesneme do lhostejné průměrnosti pouhého žití.