With the disintegration of all that [Nietzsche] had revered, existence, to him, had become a desert in which only one thing remained, namely that whi… - Karl Jaspers

Máme být my Němci odpovědni za zločiny, které na nás spáchali Němci nebo jimž jsme jakoby zázrakem ušli?

Ano - pokud jsme strpěli, aby u nás vznikl takový režim. Ne - pokud mnozí z nás byli svou nejvnitřnější podstatou nepřáteli tohoto zla a pokud nemusí uznat, že jsou v důsledku nějakého činu nebo nějaké motivace spoluvinni. Činit někoho odpovědným neznamená dávat mu morální vinu.

Kolektivní vina tedy sice nutně existuje jako politická vina státních příslušníků, ale neexistuje proto ještě ve stejném smyslu jako vina morální a metafyzická nebo jako vina kriminální.

Je v našem lidském založení – aspoň u nás v Evropě je tomu tak -, že jsme na jedné straně citliví k výčitkám, ale na druhé straně velmi lehce vyčítáme druhým. Nechceme si dát příliš ubližovat, ale rozhorlujeme se snadno, když morálně posuzujeme druhé. To je následek otravy moralismem. Nic nás obyčejně tak nepopuzuje jako jakýkoli náznak, že se nám dává vina. I ten, kdo je vinen, si to nechce dát říci. A dá-li si říci, nechce si to dát říci od každého. Čím větší je citlivost k výčitkám, tím větší bývá bezohlednost, s níž je člověk s to vyčítat druhým. Svět je až do malých všedních okolností plný obvinění – obvinění druhých, že způsobili nějaké neštěstí -, a tedy plný obětních beránků, kterých je všude našim zlým obviňovacím instinktům zapotřebí.

Ale u toho, kdo je vůči výčitkám popudlivý, může pozoruhodně snadno dojít k náhlému puzení vyznat se ze své viny. Taková vyznání viny - falešná, neboť sama ještě pudová a plná chtivosti – mají tento zjevný rys: protože jsou u téhož člověka živena stejnou vůlí po moci jako jejich opak, pozorujeme, jak si chce ten, kdo se vyznává, dodat hodnoty, jak se chce před druhými vyznamenat. Jeho vyznání viny má donutit i druhé k vyznání. V takovém vyznání je rys agresivity. Moralismus jako projev vůle po moci živí jak popudlivost vůči výčitkám, tak i vyznání vin, živí výčitky druhým i výčitky sobě a způsobuje, že jedno
psychologicky přechází do druhého.

Zabýváme-li se tedy filozoficky otázkami viny, je vždycky prvním požadavkem vnitřně se zabývat sebou samým.

This I know: in my freedom I am not through myself, but am given to myself, for I can fail myself and I cannot force my freedom. Where I am authentically myself, I am certain that I am not through myself. The highest freedom is experienced in freedom from the world, and this freedom is a profound bond with transcendence.