Je v našem lidském založení – aspoň u nás v Evropě je tomu tak -, že jsme na jedné straně citliví k výčitkám, ale na druhé straně velmi lehce vyčítám… - Karl Jaspers

" "

Je v našem lidském založení – aspoň u nás v Evropě je tomu tak -, že jsme na jedné straně citliví k výčitkám, ale na druhé straně velmi lehce vyčítáme druhým. Nechceme si dát příliš ubližovat, ale rozhorlujeme se snadno, když morálně posuzujeme druhé. To je následek otravy moralismem. Nic nás obyčejně tak nepopuzuje jako jakýkoli náznak, že se nám dává vina. I ten, kdo je vinen, si to nechce dát říci. A dá-li si říci, nechce si to dát říci od každého. Čím větší je citlivost k výčitkám, tím větší bývá bezohlednost, s níž je člověk s to vyčítat druhým. Svět je až do malých všedních okolností plný obvinění – obvinění druhých, že způsobili nějaké neštěstí -, a tedy plný obětních beránků, kterých je všude našim zlým obviňovacím instinktům zapotřebí.

Ale u toho, kdo je vůči výčitkám popudlivý, může pozoruhodně snadno dojít k náhlému puzení vyznat se ze své viny. Taková vyznání viny - falešná, neboť sama ještě pudová a plná chtivosti – mají tento zjevný rys: protože jsou u téhož člověka živena stejnou vůlí po moci jako jejich opak, pozorujeme, jak si chce ten, kdo se vyznává, dodat hodnoty, jak se chce před druhými vyznamenat. Jeho vyznání viny má donutit i druhé k vyznání. V takovém vyznání je rys agresivity. Moralismus jako projev vůle po moci živí jak popudlivost vůči výčitkám, tak i vyznání vin, živí výčitky druhým i výčitky sobě a způsobuje, že jedno
psychologicky přechází do druhého.

Zabýváme-li se tedy filozoficky otázkami viny, je vždycky prvním požadavkem vnitřně se zabývat sebou samým.