(...) Cuando tenía dieciocho años me vino el pensamiento de abandonar la Iglesia. Era para mí una exigencia de autenticidad, porque el pertenecer a l… - Karl Jaspers

ყოველგვარი ახსნისა და შესაძლებელი ინტერპრეტაციის მიღმა არის არა არარა, არამედ ტრანსცენდენციის ყოფიერება

For any community and those living in it, only that is true which can be communicated to all. Hence universal communicability is unconsciously accepted as the source and criterion of those truths that promote life through communal means. Truth is that which our conventional social code accepts as effective in promoting the purposes of the group. … This community will condemn as a “liar” the person who misuses its unconsciously accepted, and therefore valid, metaphors. … Community members are obliged to “lie” in accordance with fixed convention. To put it otherwise, they must be truthful by playing with the conventionally marked dice. To fail to pay in the coin of the realm is to tell forbidden lies, for, on this view, whatever transcends conventional truth is a falsehood. To tell lies of this kind is to sacrifice the world of meanings upon which the endurance of his community rests. Conversely, there are forbidden truths: This same threat to the continuance of the community is also counteracted by relentlessly preventing anyone from thinking and uttering unconventional but authentic truths.

Je v našem lidském založení – aspoň u nás v Evropě je tomu tak -, že jsme na jedné straně citliví k výčitkám, ale na druhé straně velmi lehce vyčítáme druhým. Nechceme si dát příliš ubližovat, ale rozhorlujeme se snadno, když morálně posuzujeme druhé. To je následek otravy moralismem. Nic nás obyčejně tak nepopuzuje jako jakýkoli náznak, že se nám dává vina. I ten, kdo je vinen, si to nechce dát říci. A dá-li si říci, nechce si to dát říci od každého. Čím větší je citlivost k výčitkám, tím větší bývá bezohlednost, s níž je člověk s to vyčítat druhým. Svět je až do malých všedních okolností plný obvinění – obvinění druhých, že způsobili nějaké neštěstí -, a tedy plný obětních beránků, kterých je všude našim zlým obviňovacím instinktům zapotřebí.

Ale u toho, kdo je vůči výčitkám popudlivý, může pozoruhodně snadno dojít k náhlému puzení vyznat se ze své viny. Taková vyznání viny - falešná, neboť sama ještě pudová a plná chtivosti – mají tento zjevný rys: protože jsou u téhož člověka živena stejnou vůlí po moci jako jejich opak, pozorujeme, jak si chce ten, kdo se vyznává, dodat hodnoty, jak se chce před druhými vyznamenat. Jeho vyznání viny má donutit i druhé k vyznání. V takovém vyznání je rys agresivity. Moralismus jako projev vůle po moci živí jak popudlivost vůči výčitkám, tak i vyznání vin, živí výčitky druhým i výčitky sobě a způsobuje, že jedno
psychologicky přechází do druhého.

Zabýváme-li se tedy filozoficky otázkami viny, je vždycky prvním požadavkem vnitřně se zabývat sebou samým.