"Notre rire est toujours le rire d'un groupe. Il vous est peut-être arrivé, en wagon ou à une table d'hôte, d'entendre des voyageurs se raconter des … - Henri Bergson

Talvez não mais se chorasse numa sociedade em que só houvesse puras inteligências, mas provavelmente se risse; por outro lado, almas invariavelmente
sensíveis, afinadas em uníssono com a vida, numa sociedade onde tudo se estendesse em ressonância afetiva, nem conheceriam nem compreenderiam o
riso.

Religion is to mysticism what popularization is to science. What the mystic finds waiting for him, then, is a humanity which has been prepared to listen to his message by other mystics invisible and present in the religion which is actually taught. Indeed his mysticism itself is imbued with this religion, for such was its starting point. His theology will generally conform to that of the theologians. His intelligence and his imagination will use the teachings of the theologians to express in words what he experiences, and in material images what he sees spiritually. And this he can do easily, since theology has tapped that very current whose source is the mystical. Thus his mysticism is served by religion, against the day when religion becomes enriched by his mysticism. This explains the primary mission which he feels to be entrusted to him, that of an intensifier of religious faith.

Lidský intelekt, tak, jak si jej my představujeme, není nikterak onen, který nám líčil Platón v alegorii o jeskyni. Není právě tak jeho úlohou, aby pozoroval jak míjejí prázdné stíny, jako aby zřel, ohlížeje se za sebe, hvězdu zrak oslňující. Má dělati něco jiného. Zapřaženi jako voli oráčovi do těžké práce, cítíme hru svých svalů a kloubů, tíhu pluhu a odpor půdy: jednati a věděti o sobě, že jednáme, vstupovati ve styk se skutečností a dokonce ji žíti, avšak jen v mezích jejího významu pro dílo, které se dokonává, a pro brázdu, která se táhne, takový jest úkol lidského intelektu. A přece koupeme se v blahodárném fluidu, z něhož čerpáme samu sílu k práci a životu. Z tohoto oceánu života, do něhož jsme ponořeni, vdechujeme ustavičně něco a cítíme, že naše bytost, nebo alespoň intelekt, který ji vede, vytvořil se tu jakýmsi místním ztužením. Filosofie může být jen úsilím, jak znovu rozplynouti se v celku. A intelekt, resorbuje-li se ve svém principu, prožije zas naruby svou vlastní genesi. Avšak takový podnik nebude již moci dovršiti se na ráz; bude nutně hromadný a postupný. Bude záležeti na výměně dojmů, které opravujíce se vzájemně a též na sebe se kladouce, posléze rozšíří v nás lidství a dosáhnou toho, že půjde nad sebe samo.