Karl Jaspers Quotes

Ona věta „To je vaše vina!“ může znamenat:

Jste odpovědni za činy režimu, který jste trpěli - zde jde o naši politickou vinu.

Je vaše vina, že jste nadto tento režim podporovali a pomáhali jej vytvářet – v tom spočívá naše morální vina.

Je vaše vina, že jste nečinně přihlíželi, když se páchaly zločiny – zde se naznačuje metafyzická vina.

Tyto tři věty pokládám za pravdivé, třebaže jen první z nich - větu o politické odpovědnosti – lze vyslovit bez okolků a třebaže jen ona je zcela správna, zatímco druhá a třetí – věty o morální a metafyzické vině - se v juristické podobě stávají jako výpovědi, které jsou bez lásky, nepravdivými.
len jste se na oněch zločinech, tedy jste sami zločinci.

Věta „To je vaše vina“ může dále znamenat: Podíleli jste se na oněch zločinech, tedy jste sami zločinci. To je, pokud jde o převážnou většinu Němců, zřejmě mylné.

Konečně může tato věta znamenat: Jste jako národ méněcenní, bez důstojnosti, zločinní, jste vyvrhelové lidstva, lišíte se od všech ostatních národů. – To je myšlení a hodnocení v pojmech kolektivů, které svou subsumací každého jedince pod toto všeobecné jsou radikálně falešné a samy o sobě nelidské, ať už se děje v dobrém, nebo špatném smyslu.

I approach the presentation of Kierkegaard with some trepidation. Next to Nietzsche, or rather, prior to Nietzsche, I consider him to be the most important thinker of our post-Kantian age. With Goethe and Hegel, an epoch had reached its conclusion, and our prevalent way of thinking — that is, the positivistic, natural-scientific one — cannot really be considered as philosophy.

I should not suffer so deeply from lack of communication or find such unique pleasure in authentic communication if I for myself, in absolute solitude, could be certain of the truth. But I am only in conjunction with the Other, alone I am nothing.

ყოველგვარი ახსნისა და შესაძლებელი ინტერპრეტაციის მიღმა არის არა არარა, არამედ ტრანსცენდენციის ყოფიერება

V roce 1935 uzavřela Anglie prostřednictvím Ribbentropa s Hitlerem námořní pakt. To pro nás znamenalo: Anglie vydává německý národ na pospas Hitlerovi, jen když si s ním tak může udržet mír. Jsme jim lhostejní. Nepřijali ještě evropskou odpovědnost. Nejenže přihlížejí, jak zde vyrůstá zlo, ale dohadují se s ním. Nechají Němce utonout v teroristickém vojenském státě. Jejich noviny sice nacistům lají, ale oni nedělají nic. My v Německu jsme bezmocní. Mohli by ještě – nyní snad bez nadměrných obětí – u nás obnovit svobodu. Nečiní to. Bude to mít důsledky i pro ně a bude je to stát daleko větší oběti.

… Nietzsche’s ideas and plans: for example, the idea of giving up the whole wretched academic world to form a secular monastic community.

For one wishing to philosophize, it is particular, indeed of crucial importance to ascertain the difference between the object cognition that is achieved in the sciences and the transcending thought that characterizes philosophy......which transcend[s] the limits of the knowable and of the world as a whole, so that through these limits we become aware of the phenomenality of empirical existence and hence of the Comprehensive nature of being, thus entering into the area of faith.

Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa. Existuje ovšem společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale v něm jsou zároveň možné tak velké rozdíly, že lidé, kteří hovoří touže řečí, si v ní přece mohou zůstávat tak cizí, jako by vůbec nepatřili k témuž národu.

Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikdy ne kolektiv.

Máme být my Němci odpovědni za zločiny, které na nás spáchali Němci nebo jimž jsme jakoby zázrakem ušli?

Ano - pokud jsme strpěli, aby u nás vznikl takový režim. Ne - pokud mnozí z nás byli svou nejvnitřnější podstatou nepřáteli tohoto zla a pokud nemusí uznat, že jsou v důsledku nějakého činu nebo nějaké motivace spoluvinni. Činit někoho odpovědným neznamená dávat mu morální vinu.

Kolektivní vina tedy sice nutně existuje jako politická vina státních příslušníků, ale neexistuje proto ještě ve stejném smyslu jako vina morální a metafyzická nebo jako vina kriminální.

Nietzsche, driven by the absolute demand of his existential truthfulness, could not abide the bourgeois world, even when its representative had human nobility.

Právo máme ve skutečnosti jen tehdy, máme-li zároveň moc za ně bojovat. Tam, kde je naprostá bezmocnost, je pouze možnost na ideální právo duchovně apelovat.

Omul nu-şi descoperă adevăratul sine decât în situaţii-limită.

No one is guiltless...But no one is beyond the pale of human existence, provided he pays for his guilt.

The Socratic teacher turns his students away from himself and back onto themselves; he hides in paradoxes, makes himself inaccessible. The intimate relationship between student and teacher here is not one of submission, but of a contest for truth.

But each one of us is guilty insofar as he remained inactive. The guilt of passivity is different. Impotence excuses; no moral law demands a spectacular death. Plato already deemed it a matter of course to go into hiding in desperate times of calamity, and to survive. But passivity knows itself morally guilty of every failure, every neglect to act whenever possible, to shield the imperiled, to relieve wrong, to countervail. Impotent submission always left a margin of activity which, though not without risk, could still be cautiously effective. Its anxious omission weighs upon the individual as moral guilt. Blindness for the misfortune of others, lack of imagination of the heart, inner differences toward the witnessed evil — that is moral guilt.