Karl Jaspers Quotes

Even truth can be deceptive, whatever its appearance.

The battle is a collision of power, of gods themselves: man is only a pawn in these terrible games, or their scene, or their medium; but man's greatness consists precisely in his act of becoming such medium. By this act he becomes imbued with a soul and identical with the powers.

That in fact all the people pay for all the acts of their government… is a mere empirical fact; that they know themselves liable is the first indication of their dawning political liberty. It is to the extent of the existence and recognition of this knowledge that freedom is real, not a mere outward claim put forth by unfree men.

The inner political unfreedom has the opposite feeling. It obeys on the one hand, and feels not guilty on the other. The feeling of guilt, which makes us accept liability, is the beginning of the inner upheaval which seeks to realize political liberty.

Německo bylo za nacistického režimu káznicí. Vina spočívající v tom, že jsme se octli v této káznici, je politická vina. Jsou-li však jednou dveře káznice zavřeny, nemůže být káznice zevnitř otevřena. O zodpovědnosti a vině zavřených, která pak ještě zůstává nebo vzniká, je nutno uvažovat vždy s otázkou, co lze v takové situaci činit.

Činit všechny vězně odpovědnými za hanebné činy dozorců je zřejmě nespravedlivé.

A comprehensive philosophy of history should interpret the changes in man's condition as a meaningful succession of historical ways of life; in every epoch these ways of life account fro the general situation and the prevailing patterns of action and though. They do not replace each other suddenly. The old is still alive while the new unfolds itself. The mighty breakthrough of the new is bound at first to fail against the staying power and coherence of the old way of life not yet exhausted. Transition is the zone of tragedy.

Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa. Existuje ovšem společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale v něm jsou zároveň možné tak velké rozdíly, že lidé, kteří hovoří touže řečí, si v ní přece mohou zůstávat tak cizí, jako by vůbec nepatřili k témuž národu.

Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikdy ne kolektiv.

... odporovali, i když většinou jen slovy. Jsou to anonymní mučedníci, kteří zmizeli - a z toho je jasně vidět, že účinný odpor nebyl možný. Až do roku 1939 byly přeci koncentrační tábory něčím, co se týkalo jen Němců.

Jistý úředník během denacifikace: „Pokud jsem vstoupil pod nátlakem do strany a dal tak přednost relativně dobrému postavení, pokud jsem se zařídil v nacistickém státě a stal se tak poživatelem určitých výhod a pokud teď musím nést nepříznivé následky, pak nemám - třebaže jsem to učinil s vnitřním nepřátelstvím – právo si stěžovat.

Ale morální a metafyzická vina, již chápe jen jedinec ve svém společenství jako svou vinu, se neodpykává (jak vyplývá z její podstaty). Nepřestává. Kdo ji má, vstupuje do procesu, který potrvá po celý jeho život.

Pro nás Němce tu platí alternativa: Bud se přijetí oné viny - kterou nemají ostatní na mysli, ale kterou stále znovu vyslovuje naše svědomí – stane základním rysem našeho německého sebeuvědomění, a pak půjde naše duše cestou proměny, nebo klesneme do lhostejné průměrnosti pouhého žití.

Avšak každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Vina pasivity je jiná. Bezmocnost omlouvá, neúčinná smrt se morálně nepožaduje. Už Platon pokládal za samozřejmé, že je třeba skrýt se ve zlých dobách a beznadějných poměrech a zůstat naživu. Ale pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu. V bezmocném podrobení zůstávalo vždy volné pole pro aktivitu, která sice nebyla bez nebezpečí, ale při obezřelosti mohla být účinná. Jednotlivec bude muset uznat, že promeškal-li úzkostlivě tuto příležitost, je morálně vinen.

Morální a metafyzickou vinu nesou za rodiče jejich děti a děti dětí; taková vina se nesmaže, ale může být jen přiznána a - pokud to je možné - odčiněna.

V roce 1935 uzavřela Anglie prostřednictvím Ribbentropa s Hitlerem námořní pakt. To pro nás znamenalo: Anglie vydává německý národ na pospas Hitlerovi, jen když si s ním tak může udržet mír. Jsme jim lhostejní. Nepřijali ještě evropskou odpovědnost. Nejenže přihlížejí, jak zde vyrůstá zlo, ale dohadují se s ním. Nechají Němce utonout v teroristickém vojenském státě. Jejich noviny sice nacistům lají, ale oni nedělají nic. My v Německu jsme bezmocní. Mohli by ještě – nyní snad bez nadměrných obětí – u nás obnovit svobodu. Nečiní to. Bude to mít důsledky i pro ně a bude je to stát daleko větší oběti.

Je třeba rozlišovat dvojí: vědomí viny a uznání nějaké instituce na světě jako soudce.

Každý občan má svůj díl odpovědnosti za to, co stát činí, a každý je společně se státem postižen tím, co stát potkalo. Zločinecký stát jde k tíži celému národu. Jedná-li se tedy s vůdci státu jako se zločinci, i když jimi jsou, má občan pocit, že se tak jedná i s ním. S nimi je odsuzován i národ. Proto národ pociťuje to, co vůdcové státu nyní prožívají, jako vlastní urážku a ztrátu důstojnosti.

Je to rozdíl mezi politickou svobodou a politickou diktaturou, chápaný od doby Herodotovy jako rozdíl mezi Západem a Orientem (mezi řeckou svobodou a perskou despocií). Ale není už zpravidla na jednotlivcích, aby rozhodovali, jaké poměry mají vládnout. Jednotlivec se do nich rodí, štastně nebo neštastně; musí přejímat, co je zde a co je skutečné. Žádný jednotlivec a žádná skupina nemohou rázem - a také ne jen v jediné generaci – změnit tento předpoklad, bez něhož není život nás všech myslitelný.