Karl Jaspers Quotes

Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluzodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen. Jestliže jsem nenasadil svůj život, abych zabránil zavraždění druhých, ale jen jsem přihlížel, cítím se vinen způsobem, který nelze právně, politicky a morálně přiměřeně postihnout. To, že ještě žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mně jako nesmazatelná vina. Nejsme-li díky nějaké šťastné okolnosti ušetřeni této situace, dospíváme jako lidé na hranici, kde musíme volit: buď bezpodmínečně – bez vyhlídky na úspěch, bezúčelně – nasadit život, nebo raději zůstat naživu, protože úspěch je nemožný.

V klidných dobách se skoro zapomnělo, že se mezi lidmi rozhoduje násilím, nedohodnou-li se, a že veškerý státní řád je krocením tohoto násilí, ale takovým, při němž násilí zůstává – uvnitř jako vynucování práva, navenek jako válka.

Tam, kde s válkou nastupuje situace násilí, přestává právo. My Evropané jsme se snažili udržet ještě i později v platnosti zbytek práva a zákona mezinárodněprávními ustanoveními, která platí i ve válce a která byla posléze uložena do Haagských a Ženevských úmluv. Zdá se, že to bylo marné.

Je v našem lidském založení – aspoň u nás v Evropě je tomu tak -, že jsme na jedné straně citliví k výčitkám, ale na druhé straně velmi lehce vyčítáme druhým. Nechceme si dát příliš ubližovat, ale rozhorlujeme se snadno, když morálně posuzujeme druhé. To je následek otravy moralismem. Nic nás obyčejně tak nepopuzuje jako jakýkoli náznak, že se nám dává vina. I ten, kdo je vinen, si to nechce dát říci. A dá-li si říci, nechce si to dát říci od každého. Čím větší je citlivost k výčitkám, tím větší bývá bezohlednost, s níž je člověk s to vyčítat druhým. Svět je až do malých všedních okolností plný obvinění – obvinění druhých, že způsobili nějaké neštěstí -, a tedy plný obětních beránků, kterých je všude našim zlým obviňovacím instinktům zapotřebí.

Ale u toho, kdo je vůči výčitkám popudlivý, může pozoruhodně snadno dojít k náhlému puzení vyznat se ze své viny. Taková vyznání viny - falešná, neboť sama ještě pudová a plná chtivosti – mají tento zjevný rys: protože jsou u téhož člověka živena stejnou vůlí po moci jako jejich opak, pozorujeme, jak si chce ten, kdo se vyznává, dodat hodnoty, jak se chce před druhými vyznamenat. Jeho vyznání viny má donutit i druhé k vyznání. V takovém vyznání je rys agresivity. Moralismus jako projev vůle po moci živí jak popudlivost vůči výčitkám, tak i vyznání vin, živí výčitky druhým i výčitky sobě a způsobuje, že jedno
psychologicky přechází do druhého.

Zabýváme-li se tedy filozoficky otázkami viny, je vždycky prvním požadavkem vnitřně se zabývat sebou samým.

To philosophize is to learn to die – philosophizing is a soaring up to the Godhead – the knowledge of Being as Being.

from “Philosophy and Science”, World Review Magazine (March 1950)

Ale dnes svatozář kolem hlav států zmizela. Jsou to lidé a jsou odpovědni za své činy. Od té doby, co evropské národy začaly stavět své monarchy před soud a stínat jim hlavy, je úkolem národů kontrolovat své vůdce. Státní akty jsou zároveň osobní akty. Odpovídají za ně lidé jako jednotlivci.

Právo máme ve skutečnosti jen tehdy, máme-li zároveň moc za ně bojovat. Tam, kde je naprostá bezmocnost, je pouze možnost na ideální právo duchovně apelovat.

Where all meaning disappears, and all certainty vanishes, something arises deep inside man: the self-preservation of his essential identity. This identity preserves itself through endurance - I have to face my destiny in silence - and through the courage to live and the courage to die with dignity.

Problém viny je tedy primárně a základně vnitřní, niternou záležitostí každého člověka samého; kdo mluví jen o vinách těch druhých ještě nedospěl, nestal se vskutku člověkem, protože buď o svých vinách vůbec neví (to je zlé), nebo si je nechce přiznat (to je ještě horší).

Máme být my Němci odpovědni za zločiny, které na nás spáchali Němci nebo jimž jsme jakoby zázrakem ušli?

Ano - pokud jsme strpěli, aby u nás vznikl takový režim. Ne - pokud mnozí z nás byli svou nejvnitřnější podstatou nepřáteli tohoto zla a pokud nemusí uznat, že jsou v důsledku nějakého činu nebo nějaké motivace spoluvinni. Činit někoho odpovědným neznamená dávat mu morální vinu.

Kolektivní vina tedy sice nutně existuje jako politická vina státních příslušníků, ale neexistuje proto ještě ve stejném smyslu jako vina morální a metafyzická nebo jako vina kriminální.

Hitlerovo jednání bylo od počátku zaměřeno proti jakékoli možnosti smíření. Existovalo jen vítězství, nebo zkáza.

Byla to zajisté spoluvina nás všech v Německu, že jsme upadli do těchto politických poměrů, že jsme ztratili svobodu a museli žít pod despotickou vládou nekulturních, hrubých lidí. Ale směli jsme si zároveň říci ke své úlevě, že jsme se stali obětí aktů zamaskovaného porušení práva kombinovaných s akty násilí. Jako má člověk, jemuž bylo ublíženo, zajištěné ve státě své právo státním řádem, tak jsme doufali i my, že evropský řád takové státní zločiny nepřipustí.

Când însă se produce catastrofa, când asupra lui se abate nedreptatea, când propriul polis îl nimiceşte, el se comportă după principiul: mai bine să înduri decât să comiţi o nedreptate. Socrate nu trăieşte nici o pornire de revoltă împotriva statului său, împotriva lumii şi a Divinităţii. Pentru el nenorocirea nu ajunge să constituie un obiect de discuţie în sensul că Divinitatea ar avea nevoie de o justificare. Merge la moarte fără revoltă sau înverşunare. Pentru el nu există nici deznădejdea legată de problema teodiceei, şi nici soluţia ei consolatoare. Dimpotrivă, el trăieşte cu calmul senin întemeiat pe certitudinea necircumstanţială pe care o are în privinţa dreptăţii. E indiferent cum sunt repartizate în lume bunurile fericirii, esenţială nu e decât viaţa trăită după norma adevărului, normă care ţi se limpezeşte prin procesul de gândire. Dacă omul vrea o garanţie, o ştiinţă, cunoştinţe religioase despre Divinitate, nemurire, despre sfârşitul tuturor lucrurilor, Socrate îi refuză toate acestea. Rostul omului este să îndrăznească să mizeze pe faptul că binele este. Neştiinţa pozitivă trimite tot mereu înspre acel punct unde eu sunt eu însumi, pentru că recunosc binele ca fiind adevărul, şi ştiu unde depinde de mine să-l şi fac.

Kdo se dosud z vlastního popudu neprosvěcuje a nechápe svou vinu, bude mít sklon obžalovávat žalobce

Nebo: lidé prý viděli neštěstí, netajili se s tím a varovali. Ale to v politice neplatí, jestliže to nevedlo k činům a jestliže tyto činy nebyly úspěšné.

L'homme ne prend conscience de son être que dans les situations limites. [Autobiographie philosophique (1963)]